Poupě v prachu / Bloom in Ashes
Gardens turn to desert. Blooms lie in ashes. When will we stop turning our eyes away?
After my first reflection, I vowed it would likely be my last. But one can never say never. As a father and as a human being, I cannot turn my eyes away from the painful reality.
(Original text in Czech language, translation below)
Poupě v prachu
Život rodící se v lůně, jako plod co sluncem zraje,
tvůrkyně budoucna, jež dává mládí,
jemnou rukou poupata i květy hladí,
v zahradě jenž vůní lásky a barvami hraje.
Tam hřejivý svit zrcadlí se v rose ranní,
vítá nový den — šťastný sen dětí.
Sladký smích nese se brzkým ránem,
jako poupata pod blankytným nebem.
Láskyplné ruce v pohybu ustrnuli,
v očích jim světlo zhaslo, rty se pokřivily.
Smích v tvářích ztichl, v pohledech cosi se zlomilo,
chtěli by se smát, leč v hrdlech slovo jim uvízlo.
Náhle s hřmotem nebe rozerval,
ohnivý ďábel svým chřtánem peklo rozpoutal.
Poupata v plamenech, ranní slunce kryje mrak,
dýmem a popelem halí zahradu v krvavý soumrak.
V silné zbroji a šátkem halíc tvář,
stojí ten kdo stvůru ovládá.
Co za svatá slova si odříká,
když krvavou rukou klade vítězství na oltář?
Přec i ten, jenž pod helmou svědomí tlumí,
má v dáli vonnou zahradu, kde smích se line,
tam s míčem děti pobíhají, radost jim jen kvete,
přesto mocí svou, cizí zahrady bez výčitek v poušť mění.
Kde kvetoucí zahrada vůní oplývala,
kde Ona poupata svá hladila a chránila,
tam pusté duny jsou — On smích změnil v prach,
lásku ve smutek, tichý pláč střídá strach.
Proč tvář svou odvracíme, když pláč se z prachu zvedá?
Je snad naše zahrada jiná, než ta, co sírou hnije?
Kdo lhostejností se zaprodá, ten pravdě šanci nedá,
mlčením svým — nestvůra dál žije.
Bloom in Ashes
Life unfolding in the womb, like fruit beneath the sun,
creatress of tomorrow, who gives youth its breath,
with gentle hand she strokes the buds and blooms,
in gardens where the scent of love and colors run.
There morning light reflects in early dew,
welcoming the day — a children’s happy dream.
Sweet laughter drifts upon the morning air,
like buds beneath the sky’s blue gleam.
Loving hands freeze in motion, struck still,
the light in their eyes dies, their lips twist in dread.
Smiles on their faces fade, something breaks in their gaze,
they want to laugh, but words catch in their throats instead.
Suddenly with thunder the sky tears apart,
a fiery demon unleashes hell from its maw.
Buds burst into flames, the morning sun hides behind cloud,
smoke and ash shroud the garden in bloody nightfall.
In heavy armor, face hidden by mask,
stands the one who commands the beast.
What holy words does he recite,
as with bloodstained hands he plays the priest?
Yet even he who under helmet stifles conscience still,
has far away a fragrant garden where laughter flows,
where children run with ball in hand, joy blooming bright,
yet with his power turns gardens into desert night.
Where blooming garden flourished, fragrant and fair,
where She stroked and sheltered buds with care,
now barren dunes remain — He turned smiles to dust,
love into grief, soft weeping fills the air.
Why do we turn away when cries rise from the dust and decay?
Is our garden different from the one that rots with sulfur’s breath?
Those who trade in apathy choose silence over truth today,
and they let the monster feed on death.
Beautiful and sad! Similar to oriental style btw